Jaroslav Havlík je poutník života, který se ve věčném koloběhu vrací k základním tématům lidského bytí. Není voyeurem, skrytě ukrádajícím domorodcům jejich identitu, aby ji pak jako něco divného a odlišného předkládal „našemu“ divákovi. Z jeho fotografií je cítit hledání vlastních odpovědí na otázky, které si kladou lidé v různých dobách, kulturách a místech. Kdo jsme, kam jdeme, jak žít a zemřít, co má v lidském životě smysl.
Na svých toulkách po asijských zemích, z nichž nejvíce se mu pod kůži vryl Nepál a Tibet, se setkává s jejich obyvateli v každodenních souvislostech jejich životů. Nespěchá; stává se součástí jejich životního rytmu a oni se s ním na oplátku dělí o všední i sváteční chvíle, radosti, smutky, vášně i únavu a tíži života, odehrávajícího se na pozadí vysokohorské himalájské krajiny, extrémní svou krásou, nehostinností a monumentálností. V ní hledají svou obživu, do ní umístili svoje božstva a pod jejich ochranou si vybudovali své příbytky, chrámy, kláštery, svou kulturu. Našli způsob, jak zde přežít.
Jaroslav Havlík je fotograf – poutník, který fotí z nitra situace, vztahu zážitku, proto se mu daří zachycovat intimní okamžiky bez přetvářky. Nic není třeba přikrášlovat – skutečnost, ani její fotografický obraz. Černobílý kontrast všech odstínů a intenzity světla podtrhuje syrovost a přímočarost zaznamenané reality.
Skupina poutníků mezi posvátnými skalními útvary na břehu jezera Namccho v jehož vodách se zrcadlí bezbřehá tibetská obloha. Zježené špičky čhörtenů, v nichž byly před staletími uloženy ostatky tibetských lamů a učenců jako by napodobovaly nekonečno horských vrcholků. Vystavený vrak vojenského letadla, jímž čínská armáda v 50. letech 20. století za účelem „osvobození“ obsazovala Lhasu, jako memento čínské přítomnosti v Tibetu trůní pod Potálou.
Nomádský mladík se zamyšleně usmívá skrze mlžný oblak stoupající z horského pramene kdesi v západním Tibetu. Vesničan na koni jakoby mimochodem míjí dokonale kónickou posvátnou horu, jež je mýtickou součástí jeho existence na Tibetské náhorní plošině. Nepálská stařena ozdobená šperky vyhlíží z okna svého vesnického domku s vědoucím pohledem podobajícím se pohledu Buddhy, jehož hlava pohozená v sutinách obřích hliněných soch v Červeném chrámu v západotibetském Caparangu zosobňuje pomíjivost. Oči starého lamy viděly své, a přesto jsou plné důvěry a laskavosti. Zánik a smrt střídá zrození, růst, dozrávání. Koloběh pokračuje.
Zuzana Ondomišiová, Praha
Veškeré fotografie z tohoto webu je rozněž možné zakoupit a to až do rozměru 50 × 60 cm. Fotografie jsou černobílé vyvolávané klasickou cestou. Pro bližší informace piště na jaro.havlik(at)seznam.cz
